Když Duše řekne dost

Oheň v krbu předvádí úchvatný tanec.

Pozoruji, jak za okny poletuje sníh. Popíjím kávu a sleduji nádheru, kterou dokáže vykouzlit paní Zima svojí sněhovou peřinou. Nepřestávám žasnout nad tou krásou, která mě obklopuje, a vychutnávám si pocit, který zaplavuje celé moje tělo. 

Pocit naprostého klidu, bezpečí, úžasné záře a síly otevřené srdeční čakry. Mým tělem proudí nejsilnější energie v celém Vesmíru: LÁSKA! Celou svojí bytostí vnímám její mocnou sílu a s pokorou se skláním před její mocí. 

Děkuji!

Jsem zdravá. Mám pevnou víru v sebe sama a vím, že vše, co se děje, je přesně tak, jak má být. Užívám si svůj vnitřní klid a nepřestávám děkovat. Jsem v roli pozorovatele. 

Přemýšlím o svém životě a moje vděčnost nezná konec ani začátek.

Jsme neustále hledajícími, přitom nerozumíme řeči, kterou k nám promlouvá naše vlastní Duše. Nerozumíme příběhu, který jsme si sami vytvořili, nerozumíme svému životu.

Jak moc jsem ani já nerozuměla!

Nyní, když se v myšlenkách vracím o několik let zpět, uvědomuji si, jak nekompromisní, a přesto životodárná byla cesta, kterou jsem musela projít, abych tohle všechno mohla mít, cítit, žít a byla plně probuzena ve všech oblastech svého života.

Vybavuji si ten osudový den.

Je úterní ráno červen 2006, sotva jsem vstala. Necítím se moc dobře, už několik dní mě pronásleduje zvláštní pocit únavy, který pomalu přechází v silnější a silnější bolesti hlavy. Nyní jsou už tak silné, že mě přimějí dojít si k lékaři.  Tehdy mi řekl, to je jen migréna. Píchl mi injekci a já odešla domů s touhou odpočívat, spát. Probudit se do rána, které bude opět takové, které je mi důvěrně známé, bez bolesti, vyčerpání. 

Injekce lékaře v jistém smyslu fungovala. Druhý den se opravdu budím bez bolestí hlavy. Místo ní mám problémy s řečí a neudržím rovnováhu. Během několika okamžiků ochrnu na pravou část těla. Do auta mě už musí nést.

O dvě hodiny později ležím v ordinaci neurologie. Nemohu než paralyzovaná strachem jen pořád dokola omílat v hlavě otázky. Co se to se mnou děje? Co tady vlastně dělám? Ty bolesti se nedají vydržet a necítím pravou stranu těla! Hlavou mi běží zvláštní pocity a nedokážu rozumně uvažovat. Jsem jako ve špatném snu a musím se co nejrychleji probudit.

 V tu chvíli vůbec netuším, co mě čeká. 

Netuším, že nastává období, kdy budu opravdu balancovat mezi životem a smrtí. 

A tohle je jen začátek, pouhý zlomek toho, čím budu v následujících měsících a rocích procházet. Pouhé dva dny stačily na to, aby se mi můj život, jak jsem jej znala, celý zhroutil jako domeček z karet. Měla jsem vše. Rodinu, krásnou práci, kterou jsem milovala, sebevědomí, krásu, šťastný vztah. Aspoň jsem si to tehdy myslela. A najednou tohle?

Co se to děje?

Nastal čas pro moji velikou životní lekci, přes kterou se rozhodla moje duše růst. Ta lekce trvala skoro deset let. Deset let života. Ale dnes jsem za ni nesmírně vděčná.

Vzpomínám si, že mi na úplném počátku mé dlouhé cesty k uzdravení někdo řekl: „Poděkujte za tu nemoc a za to, co se vám stalo.“ V tu chvíli jsem si myslela, že se ten dotyčný asi zbláznil. Ve stavu nevědomí, ve kterém jsem se v tu chvíli nacházela, toho člověk totiž není vůbec schopen. Není schopen pochopit, natož poděkovat za svoji nemoc. Prostě to nelze ani chápat. Pochopení brání tolik věcí, které v sobě ukrýváme a ty nás nepustí dál. Není to možné. Dnes už ano.

Děkuji za svoji nemoc! Byla nutná.

Moje Duše chtěla růst a já bych jí jinak nedala šanci.

Musela jsem se dostat na samé dno, abych začala krok za krokem chápat. Opět se mi vrací vzpomínka na stavy beznaděje a deprese, které jsem prožívala, kdy moje psychika pořádala takřka orgie a vychutnávala si svoje vítězství. Ano, vítězila nade mnou. 

Byly dny, kdy jsem tiše ležela a byla jen se svojí bolestí, stékaly mi slzy po tvářích a já prosila Boha, aby ukončil tohle utrpení. Nebylo už kde, ani co brát. Už jsem nic neměla. Ani zdraví, ani svoji ženskost, nebylo nic, ego bylo rozcupováno. Balancovala jsem na hraně mezi životem a smrtí.

A právě v době, kdy moje váha spadla na 41 kg, jsem začala vnitřně cítit, že mi moc šancí nezbývá. Ten pocit byl velice silný. Nicméně jen zvláštní pocit. Žádné uvědomění, žádné „aha“. Jen pocit „nikdo ti holka nepomůže“. Ani lékaři, ani léčitelé. Vyzkoušela jsi toho tolik! Oni neví! 

Každou buňkou svého těla jsem najednou věděla: mám jen měsíc života.  Přišlo smíření, přijetí, přestala jsem bojovat. Konečně jsem si dovolila prožít okamžiky silných emocí, své bolesti, zoufalství a beznaděje, které jsem celé dlouhé roky v sobě ukrývala.

Když se vrátím v čase zpět k těm okamžikům, nepřestávám děkovat. Dnes už totiž vím, co jsem v té době nemohla ani tušit. V okamžiku, kdy jsem si dovolila prožít své emoce v plné síle, bez boje, naopak s přijetím, v ten okamžik jsem začala být vedena. Krok za krokem jsem začala být učena, aniž bych tušila. To, co se spustilo, jsem totiž vůbec neřídila já.

Záměrně jsem byla stále držena v naprosté izolaci. Díky mé nemoci jsem nemohla pořád ještě číst, psát, žádná televize, rádio, žádný internet. Jakýkoli rozhovor nesměl trvat déle než půl hodiny. V opačném případě se vracely veliké bolesti hlavy. 

Byla jsem v naprosté izolaci. Jen sama se sebou! 

A to byl záměr, přesně sem mě měla dovést moje Duše. Bylo nutné nechat se jí vést, začít ji vnímat, poslouchat, jak ke mně promlouvá. K tomu byla naprostá izolace nutná, nesměla jsem být nikým dalším vedena, nikým ovlivňována. 

Nejtěžší bylo začít věřit a nechat se provázet světem, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Byly okamžiky, kdy jsem byla naprosto zmatená z toho, co jsem prožívala, jaké dary dostávala, nebyla jsem daleko od pocitu – tak nyní jsem se doopravdy zbláznila

A najednou to začalo fungovat a já se uzdravovala. Jen stále něco chybělo. Chodily mi lekce, měla jsem tendence vše urychlit nebo přeskočit, ale byla jsem vždy nemilosrdně vrácena zpět a začínala od začátku. Nechápala jsem.

Opět jsem byla donucena vracet se do svého vnitřního světa, hledat odpovědi na své otázky. Proč? Proč se to zase děje?

A přesně v tom okamžiku začaly rozhovory s mojí Duší a pravé Poznání. Vesmír mi dal možnost nahlédnout do jeho síly a všeobjímající láskou uzdravit svou Duši i tělo.

Vše bylo nutné opět prožít. Byla jsem učena jen sama na sobě, abych mohla být vědomá z prožitku. V noci mě budila bolest na srdeční čakře a já věděla, že budeme opět pracovat. Nikdo se mě neptal, zda chci, nebo nechci, prostě jsem musela. Chvíli mi trvalo přijetí, byla jsem netrpělivá, ale uchvácena z poznání, které přicházelo.

Krok za krokem jsem začínala chápat vesmírné zákony, principy života, chápat tajemství svého vlastního života. Chápat naše Bytí, které je dokonalé ve své jednoduchosti, přitom pro většinu z nás naprosto neuchopitelné. 

Děkuji!

S láskou a vděčností Ivana

Vy jste ta moudrost, kterou hledáte. Více o mě si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů