Vzdáváme se svých snů a přání

Pro tento život si má Duše zvolila léčení ženské energie, přijetí na všech úrovních, a tím návrat k její pravé podstatě. 

Proto už v dětství bylo nutné být holčičkou se vším, co k tomu patří, vydat se cestou péče o ženskou krásu. S nastavením – jako holčička nejsem dost dobrá.  

Ano, dva naprosto odlišné postoje: Na jedné straně své ženství žít, milovat, pečovat o ně, zvolit si profesi, kdy hýčkám tuto mocnou energii, být inspirací pro ostatní ženy. Na straně druhé na hluboké úrovni nepřijetí sebe sama jako ženy, o čemž jsem neměla ani tušení.

Už od šesté třídy jsem věděla, že budu kosmetičkou a nikdy jsme o tom nepochybovala. Mé rozhodnutí bylo tak silné! 

Nebyly tam žádné pochyby, strach, neexistovala pro mě jiná možnost, prostě jsem to věděla. Na otázku, čím chci být, jsem odpovídala jednoznačně, bez obav, co si kdo pomyslí, jelikož dostat se na tuto školu bylo skoro nemožné. Škola byla v té době poměrně nová, neobvyklá, žádaná. Neřešila jsem nic, prostě jsem chtěla.

Jak nádherně v našem dětství funguje to, co se v dospělosti opět horko těžko učíme! Totiž — udělat rozhodnutí a nepochybovat. Pokud si přejeme a víme, že tím jsme, je nám dáno. A já věděla.

Jako děti jsme jen sami sebou. Programy, které jsme nasáli ve své rodině, zatím tiše spí a my plníme pouze plán své vlastní Duše. Ochranné štíty jsou dokonalé, funguje jen rozhodnutí.

Rozhodujeme se v souladu se svojí Duší a naše rozhodnutí je tak silné, že ani na chvíli nezapochybujeme, neřešíme, jak se to stane, kdo to zařídí, jestli je to vůbec možné, nic, prostě jen víme, přejeme si, rozhodneme se.

Nemohly mě zviklat řeči učitelů typu: na tu školu se nedostaneš, nemáš šanci, přijato bude třicet dívek z celé republiky, vyber si něco reálnějšího. Takové zaměstnání na malém městě!

Na nic z toho jsem nereagovala a stále si trvala na svém. Nic z toho, co všichni moudří říkali, se mě nedotýkalo a já to věděla.  Rozhodnutí bylo velmi silné a Vesmír udělal vše, aby má volba byla splněna. Neměla žádné ale, byla jsem v souladu se svojí Duší. 

Jak je možné, že v dětství jsme schopni učinit pouhé rozhodnutí tak mocné, a pak, jak kráčíme životem, tuto svoji přirozenost a sílu ztrácíme?

Kousek po kousku se vzdáváme svých snům, pochybujeme. Nejsme ve spojení se svojí Duší, více a více se jí vzdalujeme, touláme se životem, přijímáme postoje a přesvědčení ostatních lidí, ztrácíme svůj vlastní směr.

Proč se to děje?

Začnou fungovat programy, které nám nepatří, nežijeme svůj vlastní život a tím začíná naše velká životní lekce a dostáváme tak šanci na poznání sama sebe. Dostáváme šanci stát se moudrými přes svůj vlastní osobní příběh. A nemáme o tom ani tušení.

I já jsem ztratila svůj směr, zapomněla, jak silné rozhodnutí jsem schopna učinit; že nemusím věřit tomu, čemu věří ostatní; že nemusím řešit, jak se co stane. Jediné, co potřebuji, je vnímat své srdce, jestli mé rozhodnutí je mé a je v souladu s mojí Duší, tělem i myslí. Potřebuji cítit sílu rozhodnutí.

A je paradoxem, jak něco, co bylo naší přirozeností, se opět učíme nalézat a máme pocit, že jsme objevili Ameriku, že něco takového doopravdy existuje v podobě zákonu přitažlivosti. V podobě síly našeho rozhodnutí. 

Kde bereme jako děti takovou víru? Jsme ve spojení s vlastním srdcem i Duší.

Proč ji v dospělosti postrádáme?

Jako dospělí jsme v roli ustrašených dětí a z této pozice také jednáme! 

Jsme dětmi ve všech oblastech svého života, kde je uložena naše vlastní bolest, ublížení, zranění, kde funguje vše, co nám nepatří a opět nic netušíme. 

Naše méněcennost je schována za naší důležitostí, což je důvod, že se bereme moc vážně. Máme přímo panickou hrůzu chybovat. Jsme přesvědčeni, že když neuspějeme, nejsme dost dobří. Nechápeme, že procházíme jen a pouze zkušeností, chyby neexistují a právě naše zkušenost nám dává možnost uvidět sami sebe, pochopit a tím se stát moudrými.

Pozorujte své vlastní děti, vstupte na chvíli do veliké sebereflexe a uvidíte, že ony jsou dospělé a naopak my v rolích malých ustrašených dětí, které věří všem ostatním, jen ne sami sobě. 

Co je na tom nejhorší? Bereme tím sílu i víru svým vlastním dětem.

Projektujeme do nich své vlastní strachy, svou vlastní méněcennost a žijeme v domnění, že je tím chráníme. 

Jak je pošetilé říkat vlastním dětem nebo dětem, které nám byly svěřeny, že něco nedokáží, že na to nemají, že jsou slabé, že je jejich sen nesplnitelný! Že ony přeci ještě netuší, jak to chodí a měly by poslouchat naše rady? Jelikož my víme, my máme zkušenosti? Kdepak!

Ne, právě ony jsou dospělé a my stojíme v roli dětí, které nevěří ve svoji sílu a tím pádem ani v sílu a potenciál svých vlastních dětí.

Přitom tak moc toužíme, aby právě ony uspěly. 

Hledej a nacházej důvody vlastních strachů.  Dovol svým dětem žít talenty, dary, kterými jsou obdarovány.  Budeš moci s láskou a vděčností sledovat změny, kterými budou procházet nejen Tvé děti, ale i Tvůj vlastní život.

S láskou a vděčností Ivana 

Vy jste ta moudrost, kterou hledáte. Více o mě si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů