Přišel daleko větší trest

Je první adventní neděle, šest hodin ráno. Přemýšlím, co musím dnes udělat, aby bylo vše podle mých představ – nebo představ někoho, něčeho jiného: protože už nyní cítím, že tohle není moje. 

Už to samotné slovo „musím“ mě děsí, protože cítím někde hluboko ve svém nitru, že nechci. Nechci nic. Nechce se mi ani vstát, natož začít jako robot plnit jeden úkol za druhým.

Seznam toho, co musím, je tak dlouhý, že den by se musel naklonovat a mít 48 hodin, abych byla schopna všechno zvládnout.

Poprvé v životě nemám adventní věnec, čeká mě výzdoba domova, je nutné uklidit nejen dům, ale i salon. Měla jsem záměr vytvořit fotky na Facebook a Instagram, což je sice tvůrčí práce, ale osobně bych na to potřebovala celý den a netuším, jak si jej přičarovat.

Uvařím si kávu, zapálím svíčky a přemýšlím, proč se dostávám do takového tlaku. Mám potřebu jet na výkon. Co se to děje?

Tlak! 

Kdykoli jej cítím, vstupuji do veliké sebereflexe. Jsem v hluboké úrovni vědomí a cítím, že dnes budu učena přes svůj vlastní příběh.

Svoji pozornost přesunu ke svému srdci, chci prožívat a cítit sebe sama.

Vnímám své tělo, tlak je tak silný a já s ním bojuji, jdu proti němu. 

Jdu sama proti sobě.

Musím a nedělám, nechci, je mi to přítěží? Nechci, aby mi někdo něco nařizoval! Cítím, že se chci z toho vyvléct, utíkám, uhýbám, nejraději bych nedělala nic! A věřím, že mi to nějak projde.

Ano, tohle nyní cítím: musím, nedělám, nechci, odsouvám.

Prožívám své emoce, nechám proudit celým svým tělem svůj emoční tlak, a ptám se sama sebe: kde všude jsem musela, nechtěla, nedělala, byla jsem nucena k něčemu, co nechci, co mě obtěžovalo, bála se?

Škola! Tam to bylo nejsilnější. Musela jsem, nechtěla jsem a nedělala jsem.

Nebyla jsem poslušná holčička, která si nedovolí odporovat a plní zadané úkoly, ale ani ta, která neposlechne a neřeší.

Neposlecha jsem, neplnila, ale velmi řešila. Měla jsem výčitky!

Bála se, že nastane problém, že budu postavena před pomyslný soud a budou ze mě páčit, proč jsem to neudělala, jak jsem si to mohla dovolit a bude následovat trest. Kvůli tomu jsem se dostávala už jako dítě do velikého pocitu viny.

Nikdy se to nestalo, potrestána jsem nebyla, vždy mi vše prošlo — ale jen na úrovni mého fyzického života. Na úrovni emoční vznikal veliký problém, který měl kořeny na úrovni duchovní.

Přišel daleko větší trest, než jsem si dokázala představit.

Aniž bych tušila: trestala jsem sama sebe. Celý život jsem trestala sama sebe obrovskými pocity viny.

Vstoupím do procesu léčení a během několika minut je opět vše v pořádku. Přichází veliká úleva a nyní vím, že den se poskládá přesně tak, jak má.

Pokud bych svůj tlak nechala bez povšimnutí, bude sílit, budu víc a víc v energie boje, musím, nechci. Vše budu odsouvat, nutit se k něčemu, co nechci, naruším svoji energii, rovnováhu a tím energii a rovnováhu svého domova.

Jak jednoduché, když už víme.

Dohnal mě můj pocit viny, který jsem cítila jako dítě. Samozřejmě to má mnoho dalších aspektů, souvislostí, kdy vše je propojeno a vše souvisí se vším, ale podstata je stále stejná. Jen úrovní našich vin a důvodů, kdy a proč vznikly, je nespočet.

Kde všude cítíš své vlastní pocity viny, když něco nechceš, neplníš, neděláš, odsouváš? Přestaň se trestat.

A vždy, když si nalezneš své vlastní pocity viny, zeptej se sám/a sebe: co by udělala LÁSKA?

BEZPODMÍNEČNĚ PŘIJÍMALA, ODPUSTILA, MILOVALA.

Proto se učíme milovat sami sebe, proto je sebeláska, tak velice důležitá. Jen díky sebelásce jsme schopni přijímat, odpustit a milovat sebe sama.

V okamžiku, kdy přijmu svoji vlastní vinu, teprve potom jsem schopen/a  přijmout v mých očích, vinu ostatních, protože chápu, vím, že vina neexistuje. Existuje jen má vlastní duchovní zodpovědnost. Plán Duše, vývoj, duchovní růst, poznání.

S láskou a vděčností Ivana